„Musí moje stěna dýchat?“
„Dýchání stěn“ a historie
Mezi legendy týkající se stavební fyziky a vnitřního klimatu patří i ty o stěnách, které by měly být prodyšné a měly dokonce „dýchat“. Jen tak je možné zabránit vzniku plísní a zajistit „zdravé“ vnitřní klima.
Mýty versus realita
Tato myšlenka vznikla z „dýchající“ stěny v polovině 19. století při experimentu renomovaného hygienika Maxe von Pettenkofera. Zjistil, že lze zhasit svíčku proudem vzduchu přes cihly pomocí přiloženého a utěsněného trychtýře. Z toho dospěl k závěru, že porézní stěnové materiály umožňují výměnu vzduchu mezi interiérem a exteriérem, a tím přispívají k čištění vnitřního vzduchu.
To, co však Pettenkofer přehlédl bylo, že když takto hasil svíčku, vytvořil na jedné straně cihly značný přetlak, který donutil vzduch projít přes strukturu cihly. Za normálních okolností však na vnějším plášti domu nemohou nastat takové tlakové rozdíly. Ani při zatížení větrem v silných bouřkách nemůže vzduch projít neporušenou vnější stěnou, ba naopak: zdivo a omítnuté stěny jsou obdobně vzduchotěsné jako betonové nebo profesionálně dokončené montované stěny.
Z toho také vyplývá, že tepelná izolace (bez ohledu na to, zda je instalována vně nebo uvnitř stěny) nemůže mít vliv na výměnu vzduchu: tam, kde nedochází k žádné výměně, nemůže docházet k jejímu snížení. Dokonce ani vrstva parozábrany aplikovaná spolu s tepelnou izolací nemůže a nezmění rychlost výměny vzduchu v místnosti.
Odvětrávání vnitřních prostor
Vnitřní prostory musí být větrány. Na jedné straně musí být použitý vzduch nahrazen vzduchem bohatším na kyslík, na druhé straně musí být z místnosti odváděna vzdušná vlhkost. K tomu však nedochází záhadnými fyzikálními procesy ve zdi, ale záměrnou a řízenou výměnou vzduchu – buď pravidelným nebo krátkodobým větráním okny nebo centrálním či decentralizovaným ventilačním systémem.
Na jedné straně umožňuje řízené větrání vysokou kvalitu vnitřního vzduchu a na druhé straně tepelná izolace zajišťuje v interiéru dostatečně vysoké povrchové teploty stěn, na kterých nemůže kondenzovat vlhkost a tvořit tak živnou půdu pro plísně. Interakce těchto dvou faktorů vytváří příjemné a zdravé vnitřní klima. Neizolovaná zeď by byla chladná a nepříjemná. Kromě toho by to vedlo k výrazným energetickým ztrátám a trvalé hrozbě výskytu plísní.
Odstranění vlhkosti stěnami je někdy označováno jako dýchání. Ve skutečnosti se to děje (v závislosti na materiálu),fg ale nehraje roli v rovnováze vlhkosti místnosti. Difúze, postupné pronikání vodní páry do stěnových stavebních materiálů, může činit pouze 2% odstraněné vlhkosti. 98% je z místnosti odváděno větráním. A v praxi tyto 2% nehrají žádnou roli.
Mnohem důležitější je, že sádra, vápno nebo hliněné omítky v sobě mohou vázat vlhkost v krystalické formě a v případě potřeby ji znovu uvolnit do vnitřního vzduchu, který je příliš suchý. To snižuje takzvané "vlhkostní špičky".
Výňatek z německé normy DIN 4108
z roku 1969
„Nedochází k dýchání stěn ve smyslu výměny vzduchu v interiéru, avšak z hygienických a konstrukčních důvodů je požadována určitá schopnost absorpce vodní páry na vnitřní straně stěn. Běžné vnitřní omítky, sádrokarton a podobné splňují tyto požadavky (akumulaci).
Aby se zabránilo pronikání vodní páry absorbované povrchovou vrstvou do hlubších vrstev konstrukce, může být nutné instalovat parotěsnou zábranu, zejména v případě vícevrstvých stěn (např. konstrukce suché výstavby s ocelovým nosným roštem). Vlhkost vzduchu absorbovaná během vlhkostních špiček se v suchých obdobích opět uvolňuje do vnitřního vzduchu. K tomu přispívá větrání místností (otevírání oken, instalace ventilačních kanálů a podobně).“ Tolik DIN4108-1969.
Závěr
Funkční model „dýchajících zdí“ je minulostí. Energeticky optimalizované budovy vyžadují vzduchotěsnou obálku. Z hlediska vzduchotěsnosti se parotěsná izolace FOAMGLAS® jeví jako dokonalý tepelně-izolační materiál, neboť při jeho použití není nutná instalace žádné dodatečné vzduchové bariéry.
